Jdi na obsah Jdi na menu
 


20.7. - Přes Kraví horu za pramenem Lužnice

   Při plánování jsem tentokrát nezaváhal a počítal něco navíc. Vyšlo mi přes 80 km a dost náročný profil. Jako nápravné opatření jsem přijal výpomoc autem. Začátek jsem posunul do Hojné Vody. Ulehčili jsme si přes 10 km do pěkného kopce a zároveň přišli o krásný sjezd na konci. Ale bylo by toho moc.

   Jako první nás ale čekal výstup na rozhlednu na Kraví hoře. Podle mapy se zdálo, že se tam dá vyjet na kole. My jsme zvolili pěší formu a po půl kilometru jsme si byli jisti, že jsme udělali dobře. Strastiplná cesta příkrým úbočím hory by nebyla to pravé ani na pravověrné bikery. Vystoupali jsme po zelené a těsně pod vrcholem narazili na cestu, která by asi byla opravdu sjízdná. No nic, pěšmo se to také počítá. Po pokochání se výhledy jsme pokračovali po zelené dolů. Zjistili jsme, že naše mapa je trochu neaktuální. Značky nejsou, kde by měly být, obzvláště kolem hranice s Rakouskem.

   Ostrý start tentokrát nastal až v půl jedné odpoledne. Prozatím bez oběda, pouze s většími zásobami než obvykle, jsme začali stoupat Hojnou Vodou. Po chvilce jsme odbočili na vrstevnicovou asfaltku kolem vysokého kopce Vysoká. Po cca 5 km nastalo první ostré stoupání, po kterém se objevil výhled do Rakouska a uprostřed lesa hraniční závora. Z Čech před ní byla vykopaná díra a cedule Povozům vjezd zakázán. Z Rakouska tam vedla krásná sypaná cesta. Chudáci Rakušáci, když přejedou čáru.

   Přejeli jsme Lužní potok a namísto překonání vrchu Točník jsme si vybrali objížďku Zakázanou cestou. Krátce jsme polechtali zelenou a znovu odbočili do lesa, kde nás za malý kousek čekal rybník Zlatá Ktiš. Podél říčky Černá a pak po silnici jsme dojeli do Žofína. Byla tam moc pěkná restaurace, ale protože nebyl čas, pokračovali jsme k informační desce u brány do nepřístupného Žofínského pralesa. Následně jsem sjeli zpět do Žofína a podél Huťského potoka vystoupali ke stejnojmennému rybníku. Nechali jsme se zlákat turistickým průvodcem a rybník namísto po silnici objeli terénem. Měla být vidět bývalá sklářská pec Terčina Huť. Nenašli jsme nic.

   Opět stoupání a pak vrstevnice. Vyhnuli jsme se Myslivně a přiblížili se Lužnici. Tu kopíruje trasa 1193, která nás následně dovedla do Pohoří na Šumavě. Z tohoto místa jsme se měli vracet. Čekala nás ale ještě zajížďka do Rakouska k prameni Lužnice. Po rozbité cestě jsme překonali hranice a tam nás čekala opět luxusní asfaltka. U pramene jsme si dali oběd, resp. svačinku, abychom vydrželi. Psychika šla nahoru, už se nás čekal návrat. Stejnou cestou zpět do Pohoří. Prohlédli jsme si zříceninu kostela a pohledem na pouhých pár chalup jsme se rozloučili s divočinou a začali hledat civilizaci.

   Z Pohoří vede asfaltka. Není nic moc, ale zato pořád z kopce. Asi v půlce jsme se zastavili v Baronově Mostě, což je penzion s restaurací. Je poslední na cestě ke hranicím. Bylo dost pozdě, ale přesto jsme dostali najíst. Na jídeláku samá fritovací jídla, ale denní nabídkou byla krkovice se šťouchanými bramborami. Opravdu dobrá. Posilněni a s lepší náladou jsme klesali dále po proudu Pohořského potoka až do Pohorské Vsi. Tady začalo silniční vlnění přes Černé Údolí a Staré Hutě zpět do Hojné Vody.

   Nakonec jsme si dali zmrzlinu, naložili kola a jeli spát. Výlet totiž skončil o půl osmé. Na další den jsem slíbil odpočinkovou jízdu a koupání. Původní záměr, vykoupat se někde po cestě, nevyšel. Jedinou vhodnou příležitostí byla Zlatá Ktiš, ale voda byla dost studená. Trasa měla celkem 61 km s převýšením 986 m. 

2010_07_20---luznice---trasa.jpg

2010_07_20---luznice---profil.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář